Citáty

Jim: Tvrdí sa, že každý se musel narodiť, ale ja si na nič taká nepamätám. Asi sem mal vtedy okno. (1969)

Jim: Bolo to prví krát, keď som si uvedomil smrť... ja, moja matka, otec, babička a dedo sme raz pri západe slnka cestovali pustatinou. Nákladiak plný Indiánov asi narazil do iného auta - po celej diaľnici boli samí Indiáni, krvácajúci k smrti. Bol som malý chlapec, tak sem musel zostať v aute, medzitým otec a dedo išli zistiť, čo sa stalo, príjmal som vibrácie ľudí okolo mňa, a zrazu som pochopil, že nevedia o tom, čo sa deje, o nič viac ako ja. V tedy som po prvý raz pocítil strach... A som presvedčený, že v tej chvíli duše tých mŕtvych Indiánov, možno jedného alebo dvoch z nich, prechádzali niekde okolo, vzrušovali ma a potom sa usadil v mojej duši - a j som bol ako špongia, pripravený ich do seba vtiahnuť.. . (1970)

Jim: Ti nejzamilovanější rodiče a příbuzní páchaji vraždu s úsměvem na tváři. Nutí nás zničit v sobě osobnost, kterou ve skutečnosti jsme: lstivý způsob, jak zabít... (1969) 

Robbie: Pro jinou kapelu bych byl školu nikdy neopustil. Nikdy mně nenapadlo, ze bych snad neměl vysokou absolvovat. (1967)

Jim: Byl jsem dobrej student - hodne jsem četl. Ale pořád jsem se v průběhu hodiny vybavoval, tak mě posadili do samostatné lavice, ale nedělal jsem nic tak zlého, abych musel být separován. Školu jsem dodělal. Na floridskou státní univerzitu jsem šel hlavně proto, ze mně nic jiného nenapadlo. (1969) 

John: Jejich písničky mi nic moc neříkaly. Ani jsem jim nerozuměl..., ale pak jsem si řekl, ze jsem bubeník, a ne textař. (1972) 

John: Do klubu The London Fog jsme se dostali následovně: přivedli jsme si tam nejmíň padesát kamarádů, aby to pěkně zaplnili - nebylo to velký, asi tak 5 x 13 m - a oni při našem hraní dělali děsnej bugr. Vlastník, Jesse James, si pomyslel: Pánové to je tedy něco! a najal si nás. Už příšti večer tam ovšem bylo prázdno. (1972) 

Ray: Nikdo tam nikdy nechodil - jeden, dva námořníci na vycházce, pár ožralů. Celkově to byla dost skličující zkušenost, ale zase jsme měli čas se sehrát. Museli jsme hrát 4-5 rund za večer. Začali jsme v devět a hráli do dvou, s 15-20ti minutovými přestávkami, a měli šanci pořádně vystavět skladby jako Light My Fire, When The Music's Over nebo The End. The End bylo původně velice kratké, ale protože jsme museli být tak dlouho na pódiu, zvykli jsme si protahovat skladby způsobem zpočátku nepředstavitelným. Jasně, každý večer jsme byli sjetý. Bylo to skvělý acidový léto a užili jsme si spoustu improvizací. Myslím, že skutečnost, že v klubu vlastně nidky nikdo nebyl, nám pomohla rozvinout Doors do výsledne podoby. (1972) 

Ray: Zkoušeli jsme pár basových kytaristů, ale buď to nebyly ty správné typy, anebo nebyli dost dobří muzikanti, a my pořád nevěděli, jak to s tím basákem udělat. Co třeba zkusit být úplně bez něj...No, a pak jsme jednou takhle hráli v nějakém klubu a jejich domácí kapela používala nástroj zvaný Fender Rhodes piano bass, měli to položený na varhanech Vos. Jak jsem to viděl, řekl jsem si: Heureka, máme to! Zní to jako basa, ale hraje se na to jako na klávesy... (1972) 

Jim: U mně začíná písnička muzikou, nějakým zvukem nebo rytmem na začátku, pak koukám co nejrychleji dát dohromady slova, abych zachytil ten pocit, teprve potom se hudba a text propojují. Zato při psaní veršů obvykle vedle toho hudbu necitim. Většina mých písní prostě jen tak přišla sama od sebe, nejsem proto zrovna nějaký chrlič skladeb. (1969) 

John: (o albu The Doors) Celá deska byla hotová hrozně rychle, za dva týdny. Měli jsme to všechno nadřené z klubu, tak jsme jen přišli a natočili to. (1972) 

Robbie: Light My Fire... Raye napadl začátek, fakt hrozně chytlavý, Jim mi pomohl dat do kupy slova - a tep písně, to byla Johnova zaležitost. (1972) 

Jim: The End... Vlastně nevím, co jsem tím chtěl říct. Kdykoli to slyším... znamená to pro mně něco jiného. Začalo to jako taková jednoduchá písnička na rozloučenou, asi pro holku, ačkoli jsem to mohl chápat i jako sbohem jednomu způsobu prožití dětství. (1969) 

Jim: Vůbec se mi nelíbil obal první desky, takže pro Strange Days jsem řekl: Nechci být na obalu. Dejte tam nějakou holku nebo cokoliv. Dejme tam třeba pampelišku nebo nějakou kresbu, a taky s názvem každý souhlasil, protože to přesně vystihovalo situaci, ve které jsme byli, a to, co se dělo. Obal byl dobrej. Původně jsem chtěl, abychom tam byli v nějaké místnosti se třiceti psy, ale nemohli jsme jich tolik sehnat. Taky se každej ptal: K čemu ti psi? A já odpovídal, že je to symbolické, neboť to vyjadřuje obracení se k Bohu. Nakonec jsme se rozhodli to všechno přenechat grafikovi a fotografovi. Přišel s těma potrhlejma, jarmarečníma figurama. Vypadalo to velmi evropsky. (1968) 

Jim: (vysvětluje skladbu Horse Latitudes) Je to o Doldrums, místě, kde se lodě ze Španělska dostávaly do zlé situace. Aby námořníci odlehčili lodi, museli odhazovat těžké věci přes palubu. Jejich hlavním nákladem bývali koně, určení pro práci v Novém světě, a ta skladba je právě o chvíli, kdy kůň letí vzduchem. Muselo to být asi hrozně těžké vyhodit je ven, určitě se v té chvíli vzpírali a kopali..., a muselo to být peklo i pro ty chlapy, protože se museli dívat, jak koně, neschopní moc dlouho plavat, ztráceli síly a šli ke dnu.., pomalu se topili. (1967) 

John: (o An American Prayer) Vlastně mi někdo asi tu myšlenku zmínkou podsunul - přemýšlet o Jimově poezii, natočené před pěti lety. Zavolal jsme tedy Jimovi Haneyovi, ten to tenkrát nahrával, a ptám se: Co se stalo s těma páskama s Jimovejma básněma? Nemáš nějaké kopie? A on na to: Je to dokonce mnohem lepší, než si myslíš, mám originály. Co kdybyste zašli? Můžeme to poslechnout, podívat se, co tam vůbec je a třeba s tím i něco udělat. No, a tak to vlastně začalo. (1978) 

Jim: Nemůže být nic lepšího, než hrát muziku přímo pro publikum. Je v tom nádherné napětí. Spousta svobody a zároveň i povinnost hrát dobře. Líbí se mi na pódiu tvořit asi tak, jako atleti milují běh. Nejlepší koncerty vůbec jsme zřejmě měli v klubech. tam se nedají hrát blbosti. Když se to nevede, každej to pozná. (1969) 

John: Naše koncerty se úplně liší od desek. Je to spíš divadlo. Musíte nás prostě vidět naživo - je to úplně něco jiného než na deskách. (1969) 

John: Byla to totální představení. Nic nebylo naplánováno či vymýšleno ve studiu, všechno bylo čistě podvědomé. Jim byl úchvatný - nikdy nevěděl dopředu, co se ten večer odehraje, a to bylo přávě na tom vzrušující, ta nejistota, protože my to samosebou nevěděli taky. Naše muzika byla sice psaná, ale nebralo se to tak vážně, klidně jsme mohli změnit téma na dvacet minut, Jim to mohl natáhnout, vymýšlet verše a my mohli jen tak doprovázet jeho slova, trochu improvizovat a pak se třeba zase vrátit k refrénu písně... bylo to hrozně vzrušující. A navíc, on měl skvělý vztah s publikem. Skutečně s ním uměl pracovat ! (1978) 

Jim: Koncerty Doors jsou vlastně veřejným shromážděním svolávaným za účelem zvláštní dramatické diskuse a našeho vystoupení. Když hrajeme, spolupodílíme se přímo na vytváření našeho světa a oslavujeme to s celým tím zástupem. Je to vlastně jakási skulptura, tvořená tělesy v akci. Je to vlastně politika, ale naše síla je sexuální... možná nás můžete nazvat erotickými politiky. Jsme rock´n´rollová kapela, bluesová kapela, prostě kapela, ale to není všechno - koncerty tvoříme i sexuální politiku. Začíná to u mne, pak se sex přenáší na čarovnou skupinku muzikantů na pódiu, no a pak to vtáhne i publikum a působí na ně: jdou domů a střetávají se s ostatní realitou, mně se to taky zpětně vrací kontaktem se skutečností..., tak se celá ta sexuální věc proměňuje v jakýsi velký kulový blesk. (1969) 

Jim: Je to zkoumání, postupné otevírání dalších dveří. Celá naše práce, naše tvorba je snažením se o trvalou proměnu. Momentálně se věnujeme těm temným stránkám života, zlu, noci. Ale naší muzikou se snažíme o průlom do jasnějšího světa. Naše hudba i osobnosti jsou - alespoň podle vystupování - stále ještě ve stavu chaosu a rozháranosti, ale myslím, že jsou patrné i známky určité čistoty. V příštích koncertech se to už ukáže... (1968) 

Jim: My jsme se bavili, policajti se bavili, děti se bavili. Byl to takovej podivuhodnej trojúhelník. (1969) 

Jim: Když jsem začínal, byl jsem méně teatrální, méně umělecký..., ale teď je v publiku mnohem více lidí, sály jsou mnohem větší. Je zcela nezbytné dělat pro to víc, přehánět, přehrávat, dostávat se až na hranici grotesknosti. Když jste jen malá tečka v obrovském sále, musíte tuhle ztrátu kontaktu dohnat zvýšeným pohybem. (1969)